Rozloučení

...Pokoj byl temný, dovnitř dopadalo jen slabé světlo nočního města a zanechávalo na podlaze a zdech kanceláře žlutooranžové pruhy. Budova byla tichá, jen sem tam bylo slyšet nočního hlídače, jak cinká klíči. Za psacím stolem seděla tmavá postava, bez hnutí upřeně zírající do jednoho bodu.
...Byl to další vyřešený případ. Tentokrát nebyl vůbec tak obtížný – vrah, která děsivým způsobem vraždil mladé ženy, se sám přiznal, klidně, bez jediného pohnutí v unaveném obličeji.
Pro Borna byl případ uzavřený, jeho parťačka dnes odpoledne vraha vyslýchala. Jeho parťačka – Isabel. Protože Eva byla pryč, docela pryč, tam, odkud není návratu. Ta Eva, se kterou dlouhá léta podobné případy úspěšně řešil, která tu pro něj vždy byla, když se cítil mizerně a která mu ke konci ukázala, že je ještě schopen lidského citu… Pro kterou však tento svůj cit objevil až tak pozdě – velmi pozdě, teprve když ji ztratil…
Born sáhl do zásuvky psacího stolu a vytáhl odtud láhev. Spolu s alkoholem polykal také svoje slzy, necítil žádnou chuť. Hlavně, že zapomínal – to bylo, co Born chtěl. Sám věděl, že se mu to nikdy nepodaří, i kdyby se cachtal ve vší vodce světa jako ve vodě. Avšak o něco málo zmírní bolest…
Právě ve chvíli, kdy dopil z láhve poslední kapku, ucítil na svém rameni něčí ruku. Škubl sebou.
„Dobrý večer, doktore Borne,“ řekl chraplavý hlas za jeho zády.
Born s námahou otočil hlavu na stranu a první, co uviděl, byla ruka s rudě nalakovanými nehty. Ve slabém světle pouličních lamp pak rozeznal důvěrně známé rysy profesorky Kordy. Několik vteřin se na něj mlčky dívala, pak se otočila a přešla k oknu.
„Pitva je kompletně hotová,“ řekla Korda tak normálně, jak jen to bylo možné. „Kde je paní Becker?“
„Případ je uzavřen. Máme vraha.“ Bornův hlas zněl bezbarvě, měl problémy artikulovat. (Ztěžkl mu jazyk.)
Korda se na něj zamyšleně podívala, pak se otočila k oknu. Born krátce zahlédl plamen zapalovače, uslyšel, jak patoložka vdechuje kouř, který pak skrze její plíce nalézal cestu ven a rychle se rozptyloval ve vzduchu. …Eva poslední dobou kouřila taky… Jemu se to nelíbilo, ale nic na to neříkal, sám nebyl bez viny…
„Kde to jenom všechno skončí?“ Kordin hlas vrátil Borna zpět do přítomnosti. Stále ještě stála s obličejem obráceným k oknu. Z cigarety zbýval už jen filtr, ačkoliv právě uplynuly sotva tři minuty.
„Co tím myslíte?“ vymáčkl ze sebe Born.
„Věřím, že jednoho dne svoji dávku cigaret ztrojnásobím. A vy…“ Korda přešla k Bornovi. „Vy se jednoho dne uchlastáte k smrti.“ S těmito slovy otevřela zásuvku psacího stolu a vytáhla z ní prázdnou láhev. Born sklopil svůj pohled a mlčel.
„Víte, že se se smrtí setkávám každý den.“ Korda opět přešla k oknu a zapálila si další cigaretu. „Smrt je, takříkajíc, moje řemeslo a také tak strašně zní. Někdo může věřit, že jsem si na to zvykla. Ale jak jsem ji tam viděla ležet…“ Její hlas se náhle zatřásl, Korda několikrát zakašlala a dál pokračovala temným hlasem: „Eva byla tak silná. Pravděpodobně to nikdo neví, ale vždy jsem si jí vážila.“ Patoložka udělala jeden dlouhý pohyb a podívala se z okna. „Viděla jsem smrt už mnohokrát. Svého muže jsem také pochovala. Ale Eva – byla ještě tak mladá! Tak to je – mladí, zdraví lidé umírají, zatímco já, stará žena, možná budu žít dalších padesát let… Osud? Nevím, pokud to je osud, pak je dost nespravedlivý…“
Korda zmlkla, zamáčkla svoji cigaretu do popelníku a podívala se na Borna. Vstal a opíral se rukama o stůl.
„Osud? Byl to osud, že jsme dlouhá léta společně pracovali, ale žili vedle sebe jako v paralelním světě? Byl to osud, že jsme jeden druhého objevili teprve tak pozdě?“ Šlo si všimnout, jak těžce se Bornovi hovoří, jeho hlas se chvěl. „A byl to osud, že jsme byli od sebe tak rychle odtrženi? Nebo to byl možná Bůh, který nám nechtěl dopřát více času, který chtěl překazit, abych Evě mohl říct, jak moc pro mě znamená? Nebo jsem to byl já sám?“ Born hledaje pomoc se zoufale podíval na Kordu a náhle uviděl, jak se z koutku jejího oka spustila slza a kreslí za sebou černou stopu řasenky. Tato jindy tvrdá žena plakala…
Psycholog a patoložka se dívali jeden druhému do očí, pak udělala Korda dva kroky směrem k Bornovi, objali se a společně plakali pro Evu, kterou milovali, aniž by si toho včas všimli a na kterou nikdy nezapomenou… Se kterou se nyní tak těžce loučili…

Konec